Neuvěřitelný příběh

 

ÚVOD

 

 (Demi Mooreová  píše jak se seznámila s autorkou této knihy-Laurou Dayovou)
 

Věříte v náhody? Jednou jsem se vypravila na večírek, který pořádala má přítelkyně Rosanna; jen co jsem se objevila ve dveřích, přistoupila ke mně a řekla: „Je tady někdo, s kým se musíš seznámit. Věř mi, musíš ji poznat." Bez váhání jsem ji vzala za ruku a ona mě odvedla davem rozjařených hostů. U jednoho stolu, obklopena uchváceným publikem, seděla drobná, ztraceně vyhlížející žena s těma nejpronikavějšíma modrýma očima, jaké jsem kdy viděla. Pronikavé nebyly ani tak barvou nebo tvarem, nýbrž hloubkou pohledu; zdálo se mi, že neexistuje mez, za kterou není schopna dohlédnout.

Daly jsme se do milého hovoru — ovšem jen do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že rozmlouváme o těch nejintimnějších podrobnostech mého života, jež mohli znát pouze mí nejbližší přátelé. Ještě více mě zneklidňovalo, že mluví o věcech, o nichž neví vůbec nikdo. Má zvědavost rostla každou minutou; nakonec jsem to nevydržela a zeptala jsem se jí, co je jejím povoláním. Odpověděla, že o něm nerada mluví, neboť pro něj neumí nalézt přiléhavé označení, nicméně mě ujistila, že na něm není nic protizákonného.

Naše seznámení trvalo krátce, ale i během těch několika chvil mě zcela okouzlila nenápadná sila osobnosti, která z ní vyzařovala. Mé setkání s ní navíc nemohlo přijít ve vhodnější chvíli; žila jsem tehdy v přesvědčení, že mohu dosáhnout všeho, co si umanu, že mi

svět leží u nohou.Byla jsem čerstvě vdaná, čekala jsem 1 dítě a domnívala jsem se, že mě nemůže nikdo a nic ohrozit. Má energie

létala v sebevědomých výšinách, ale musím přiznat, že jí bylo až příliš a potřebovala trochu „přistřihnout křidélka".

V závěru onoho prvního setkání mě Laura vzala za ruku a ujistila mě že jsem přesně tam, kde mám být; jen mě upozornila, že by mi neuškodilo trochu víc trpělivosti a všechno ostatní přijde samo. Okamžitě jsem pochopila, že mluví o mé kariéře. Kvůli miminku a manželství jsem svou práci bezstarostně odsunula na vedlejší kolej, v dané chvíli nebyla pro mě prvořadá; přesto mi bylo zcela jasné, jak je pro mě důležitá. Myslím, že mě to podvědomě trochu trápilo, ale ne zas tolik, abych cítila potřebu s někým si o tom popovídat. Její slova na rozloučenou byla pro mě tudíž velkou útěchou a povzbuzením, abych se uměla radovat ze všeho, co mi život nabízí.

S Laurou jsem se opět setkala krátce poté, co se mi narodila dcera a má kariéra se opět slibně rozeběhla. Právě jsem dotočila film Ghost a měla jsem přislíbenou roli v několika dalších filmech. Jeden z nich, The Butcheťs Wife, vyžadoval konzultaci s parapsychologem, měl-Ii být přesně zachován scénář. Jakmile jsem pochopila, co je Lauřiným povoláním, vybrala jsem si pro tento úkol právě ji. V Paramount Pictures byli všichni nadšeni jejím přínosem k filmu, a já měla příležitost hlouběji proniknout do jejího nesporného nadání. Během natáčení jsme strávily spoustu hodin úvahami, jak vylepšit postavu, kterou jsem hrála, i samotný film. V závěru jednoho z prvních sezení Laura jen tak mimochodem poznamenala, že pokud nechci mít další dítě, měla bych si v nejbližších měsících dávat pozor. Mně to přišlo k smíchu, protože můj manžel v té době natáčel na opačné straně zeměkoule — v Římě. Řekla jsem jí, ať si nedělá starostí, ale poděkovala jsem jí za upozornění. Jak plynuly dny, ještě párkrát se

o tom zmínila, ale pak toho nechala; mezitím jsme se všichni s chutí pustili do natáčení. Laura občas doplňovala pracovní pokyny osobními informacemi, které jsem si poslušně zapisovala do scénáře. Bylo to nesmírně zajímavé, nicméně to nikterak nesouviselo s tím, co tehdy

zaměstnávalo mou mysl, a tak jsem nad tím mávla rukou a plně jsem se věnovala danému úkolu — práci na filmu. Když za mnou na poslední tři týdny natáčení přijel manžel, který

právě dokončil práci v Římě, na Lauřina  varovná slova, vyslovená před několika měsíci, jsem dávno zapomněla a šťastně a vášnivě jsem se s ním uvítala. Na začátku poslední pracovní schůzky se mě Laura hned ve dveřích zeptala, jestli nejsem těhotná. Když viděla, jak se mi

po tváři rozlévá šokovaný úsměv, dodala: „Blahopřeji!" Poznala to nevím jak, ale poznala to. Záhy se ukázalo, že měla pravdu.

Než jsem se pustila do psaní tohoto úvodu k Lauřině poučné knize, pročetla jsem si poznámky ve scénáři, který jsem s ní kdysi probírala; chtěla jsem v nich najít něco, co by mi pomohlo lépe osvětlit mé zkušeností s jejími intuitivními schopnostmi, které mě dodnes přivádějí do úžasu. Ze svých nesouvislých poznámek jsem vyčetla, že Laura předpověděla nejen to, jak významně ovlivní obálka jednoho časopisu názor veřejnosti na mě, nýbrž také to, že má kariéra vyvrcholí až po třicítce, což mě tenkrát, v sedmadvaceti, značně rozladilo. Teprve dnes, ve třiatřiceti, se přesvědčuji o tom, že měla pravdu: své dosud nejvýznamnější filmy jsem natočila během posledních pár let. Když přemítám o tomto nedávném období, o jeho šťastných i méně šťastných okamžicích, zdá se mi, že je to všechno teprve začátek — tedy alespoň doufám...

Laura Dayová je pozoruhodná žena s pozoruhodnými schopnostmi; v mých očích je na ní pozoruhodné zejména to, jak mě naučila věřit sama sobě a vlastní intuici. Intuice — někdy jí také říkáme předtucha, instinkt, náhlé vnuknutí—je vlastně jakýsi vnitřní mechanismus, který nám pomáhá při veškerém rozhodování, radí nám, zda se máme vydat tím či oním směrem, a po jistém tréninku nám poskytuje nástroje potřebné k fundovanému rozhodování. Ovšem mnohem důležitější než definice či přesný obsah intuice je to, zda jsme ochotni důvěřovat jí a sobě samým. Překonala jsem všechny potíže a všechna úskalí díky tomu, že jsem důvěřovala své intuici a řídila se svými předtuchami; přesto je tak snadné nechat se ovlivnit myšlenkami a nápady jiných, hledat vnější ohodnocení, abychom se ujistili, že konáme správně, místo abychom se ponořili do vlastního nitra a tam hledali odpověď na otázku, která nás trápí. Právě takovým konáním dokážeme zásadně změnit svůj život — čím více jsem důvěřovala instinktům a intuici, tím více rostla má víra ve vlastní schopnosti.

Potíže nastanou tehdy, zpochybníme-li intuici nebo se jí vzepřeme; to nás může zavést někam, kam se nechceme ubírat. V našem nitru se odehraje mocenský zápas, který obvykle vede k báječnému pocitu, že jsme se nějak rozhodli — nejde o to, zda dobře nebo špatně, zato však za cenu ještě většího vnitřního zápasu. Proč se tak trýzníme? Většinou proto, že nám chybí potřebné nástroje a informace, ale hlavně proto, že dovolujeme strachu a nedostatku víry v sebe sama, aby ovládaly náš život

Ze své osobní cesty za poznáním intuice jsem si vzala jedno poučení: že bychom se na ni neměli vydávat sami. Během hledání odpovědí jsem poznala řadu báječných lidí obdařených podobným nadáním jako Laura — učitelů, kteří jsou stejně jako ona ochotni využít svých vloh ve prospěch ostatních. Jako žena i matka obdivuji Lauřino nadšení i oddaný zápal, s nímž vzdělává lidi a pomáhá jim zbavovat se úzkosti a strachu. Pomocí této veskrze praktické knížky vás naučí, jak se intuice uplatňuje ve všech oblastech našeho života a jak můžeme rozpoznat a využít sílu vlastní osobnosti, místo abychom ji nazdařbůh promrhali. Ať se vám tedy cesta za sebepoznání líbí, a tuto knihu berte pouze jako její orientační mapku.

 

 1. JAK SE ZE MĚ STAL ODBORNÍK NA INTUICI

VĚDECKÁ SEŠLOST

Je po obědě. Dolévá se šampaňské, přítomní čekají na začátek seance. Rozlehlý obývací pokoj zdobí množství skvostných uměleckých děl a nádherná mramorová podlaha. Z velkých oken je v toto podmračené jarní odpoledne úchvatný výhled na slavné panorama Říma. Žena rozeznává v dálce Vatikán a Španělské schody, pak se otočí ke skupině a sedne si na pohovku.

Je drobná a působí vyplašeně; přestože jí je jedenadvacet, člověk by si ji mohl snadno splést s francouzskou školačkou. Světlé vlasy jí splývají na ramena. Na sobě má námořnický modrobílý kostým, pod skládanou sukní má přehozenou nohu přes nohu. Boří se do měkkých polštářů ohromné pohovky potažené brokátem; botami na nízkém podpatku ani nedosáhne na podlahu.

Je nervózní, protože dosud ještě nevystupovala před tak velkým pu­blikem, a už vůbec ne tak význačným. Obklopují ji desítky věhlasných psychologů, lékařů a dalších odborníků. Přítomní jsou také novináři, aby o celé události zevrubně referovali.

Žena si prohlíží hromádku předmětů, které před ní leží na bohatě vyřezávaném stolku. Pohledem klouže po zalepených obál­kách a navlas stejných zavřených krabicích, v nichž jsou uložené předměty, které přinesli účastníci seance. Obálky ani krabice nejsou označené, takže nikdo v pokoji neví, v které obálce či krabici je jeho předmět Vedle ženy sedí doktor del Rosso a drží jí za ruku, aby jí dodal odvahu. Žena ho odmění úsměvem. Doktor del Rosso jí svým prošedivělým, špičatým plnovousem připomíná kouzelníka Merlina.

Všichni se postupně usazují. Publikum ztichne, když doktor del Rosso vybere namátkou jednu zavřenou krabici a podá ji ženě. Ta se na ni chvíli dívá, pak se upřeně zahledí do dálky, jako by si chtěla utřídit myšlenky. Doktor del Rosso mezitím upraví mikrofon na stole a zapne magnetofon. „Jedenadvacátého března devatnáct set osmdesát," řekne italsky.

Pak natočí mikrofon k ženě a pohodlně se usadí. Zena začne mluvit

„Vidím vzduch, jak vniká do malých dírek a pak z nich zase vychází... vydává přitom zvuky."

Mluví pomalu; italština není jejím rodným jazykem. Ačkoliv jím mluví plynně, často se zastavuje, aby co nejlépe vystihla jemné odstíny svých vjemů. Novináři si něco usilovně zapisují do poznámkových bloků.

„Dřevo a kov... Ten muž byl velmi smutný, když tu věc kupoval... Odjížděl někam, kam... se mu příliš nechtělo... Stýská se mu, je daleko od svých blízkých. Ta věc ale vydává hezké zvuky."

Žena se odmlčí; zřejmě řekla vše, co chtěla. Podá neotevřenou krabici doktoru del Rossovi.

 „Čí je tato krabice?" zeptá se del Rosso publika. „No, myslím, že moje," ozve se zdráhavě doktor Cosco z druhého konce pokoje.
„Určila správně váš předmět? Chtěl byste se jí na něco zeptat?" „Signorina," promluví doktor Cosco, „byla byste tak laskavá a ote­vřela tu krabici?"
Žena ho poslechne a vyndá foukací harmoniku. Podá jí doktoru del Rossovi, který ji zvedne do výšky, aby si ji všichni mohli prohlédnout. Pokojem se rozhlédne uznalé „och" a „ach", když si přítomní uvědomí přesnost intuitivního popisu mladé ženy. Doktor Cosco vysvětluje, jaký má pro něj ta harmonika význam: „Koupil jsem ji, když jsem odjížděl na vojnu. Dělala mi společnost, když jsem byl daleko od domova. Provázela mě celou vojenskou prezenční službou. Nechtělo se mi na ni... Opouštěl jsem toho tolik..." Pohrouží se do vzpomínek, zatímco doktor del Rosso pokračuje v demonstraci.

"Podejte další krabici" nařídí své asistentce. Ta zvedne podlouhlou krabici a podá ji ženě, na kterou se  sem všichni dnes odpoledne přišli podívat. Tentokrát však záporně potřese hlavou. Asistentka doktora del Rossa povzbudivě kývne hlavou.

*Ne, nechci se dotknout té krabice. Možná si vymýšlím ale jako by to byl nůž."                   

Se zdviženým obočím pokyne doktor del Rosso asistentce, aby krabici otevřela. Ta z ní vyndá otvírač na dopisy ve tvaru nože. Davem renomovaných lékařů se rozlehnou další „ach" a „och"; uznale potřásají hlavou a zamyšlené si hladí prošedivělé plnovousy.

„Kdo přinesl fotografii?"

Stařičký profesor zamává zalepenou obálkou a přistoupí ke stolu. Obálku podá asistentce, která ji předá mladé ženě. Ta si mezitím zula boty a nohy skrčila pod sebou, aby se jí na pohovce sedělo co nejpohodlněji. Než promluví, přeruší ji další profesor.

„Jak to děláte?" zeptá se dychtivě. „Nevím."

Než to dořekne, skočí jí tazatel do řeči a vytasí se se složitou, vědecky znějící hypotézou o její schopnosti, kterou přičte nějakému traumatu v útlém dětství. Doktor del Rosso přeruší jeho „vysvětlování" jediným slůvkem: „Prosím."

Když mladá žena opět promluví, všichni jí pozorně naslouchají.

„Je to žena. Na obrázku je mladá, ale myslím, že je teď už velice stará... Slyším francouzštinu. V domě je spousta železa; někdo pracuje s železem. Kolem ženy vidím množství obrazů, ale cítím železo."

Doktor del Rosso vyzve publikum, zda se někdo chce na něco zeptat. Předstoupí doktor Pucci.
„Žije sama? Je vdaná?"
„Ano, je vdaná... Ne, patrně není. Ne. Žije sice s nějakým mužem, ale nezdá se mi, že by... ti dva..."
V rozpacích odvrací pohled. Chce říct, že se jí nezdá, že by ti dva měli intimní poměr, ale neví, jak to říct taktně a ohleduplně .
„Snad příbuzný... Je starší... možná už dnes není naživu.Je toumělec. To je ten muž, co pracuje se železem.  Ona nebyla nikdy vdaná... Teď žije sama. Trpí bolestmi zad, proto má divnou chůzi... Je už stará. Chci ji vidět.“
Mladá žena začne otevírat obálku, ale doktor del Rosso ji zadrží. „Počkejte, profesor Pucci se vás možná chce ještě na něco zeptat."
„Ne. Chci ji hned vidět," prohlásí žena s vehemencí, jakou by od tak drobné osůbky nikdo nečekal. Otevře obálku a vyndá z ní vybledlou podobiznu krásné mladé dívky.
Doktor Pucci osloví publikum: „To je je obrázek mé sestry. Ano, prosím, zvedněte tu fotografii výš, signorina. Děkuji. Ten snímek vznikl pochopitelně před hezkou řádkou let, když jsme byli mnohem mladší. Náš otec si vydělával na živobytí jako kovář, dokud neonemocněl. Sestra o něj pečovala až do jeho smrti v našem rodinném domě." Ale co ta francouzština? Říkala, že slyší francouzštinu!" zvolá někdo z publika. „Naše rodinné sídlo leží na jihu Francie," přikývne doktor Pucci. „Sestra byla umělkyně; nikdy se neprovdala."
Mladá žena je dojatá. Opět se zadívá na fotografii. „Byla tak krásná," mumlá si pro sebe. „Smutné. Ta žena se jí líbí."

Doktor del Rosso osloví shromážděné hosty. „Tento subjekt," ukáže přitom na mladou ženu vedle sebe, „projevuje jednu z nej­výraznějších schopností mimosmyslového vnímání, s jakou jsem se kdy setkal. Samo sebou, neumí tuto schopnost vysvětlit, neboř jí byla patrně nadána od nejútlejšího dětství. Jelikož není vědec, neumí tuto schopnost analyzovat. S doktorem Lagambinou jsme vypracovali několik teorií, proč a jak se u ní tato schopnost vyvinula. Některé vývojové aspekty jsou nabíledni, i když jsme nezkoumali psychologické ani fyziologické možnosti, jež by mohly svědčit o jisté funkci — či snad dysfunkci, chcete-li  tohoto typu mimosmyslo­vého..."

Zdá se, že mladá žena neposlouchá; zasněně hledí na ošumělou starou fotografii a myslí na tmavovlasou sestru doktora Pucciho.

Od onoho odpoledne uplynulo patnáct let, ale já si je pamatuji, jako by to bylo včera. Jak jste jisté uhodli, tou mladou ženou na pohovce jsem byla já. Podobným testům jsem se podrobovala při mnoha dalších příležitostech, a od té doby jsem si vybudovala pověst i kariéru jako praktický odborník na intuici (nejraději si říkám „intuitiv"; tento termín užívám i v této knížce — dávám mu přednost před vžitějšími, zato však zavádějícími termíny jako „senzibil", „médium", „jasnovidec" apod.).

Napsala jsem tuto knížku, abych vám ukázala, jak i vy můžete rozvinout schopnost, kterou já využívám od dětství.

Často se mě ptají, jak jsem se naučila být intuitivem. Je to totéž, jako kdybyste se člověka s jednou nohou zeptali, jak se naučil skákat, Přijdete-li o nohu, jste nuceni vytrénovat a používat druhou.

V mém případě onou „chybějící nohou" byla nutnost vyrovnat se s předčasně dospělou rolí, v níž jsem se náhle ocitla v důsledku rodinných potíží. Jak už tomu u dětí bývá, ani já jsem neměla citové a rozumové schopnosti myslet a konat jako dospělá. Místo toho začaly vzkvétat mé intuitivní vlohy. Intuice se u mě vyvinula jako způsob přežití a od té doby mi slouží věrně a spolehlivě.

Bez silných intuitivních vjemů si neumím vybavit snad jediný okamžik ve svém životě. Když mi bylo dvanáct, moje matka upadla do komatu, z něhož se už neměla probrat. Já jsem se nicméně nemohla zbavit pocitu, že to přežije. Ačkoliv jsem neznala podrobnosti jejího zdravotního stavu, měla jsem jasnou představu, co jí v těle nefunguje tak, jak má.

Pokaždé, když jsem ji byla navštívit v nemocnici, cítila jsem instinktivní potřebu dýchat tak, aby se mé tělo co nejvíc zahřálo. V duchu jsem viděla ty části jejího těla, jež potřebovaly vyléčit, a já k nim vysílala toto teplo — tuto energii.
Po dvou týdnech se matka probrala z komatu a postupně se úplně uzdravila. Vyprávěla mi, že v době, kdy ležela v hlubokém bezvědomí, cítila, jak jí táhnu zpátky. Postupem let jsem se stále víc osmělovala poskytovat takto přijímané informace lidem, kteří to potřebovali. Že se z toho nakonec stalo povolání, nebylo mým rozhodnutím, nýbrž jakýmsi přirozeným vyplynutím věcí — prostě mi nezbýval čas na nic jiného.
Teprve když jsem začala dospívat, uvědomila jsem si, že ne každý vnímá svět jako já. Zjistila jsem, že pokaždé, když vyřknu myšlenky, jež mě během rozhovoru „napadají", považují mě v lepším případě za podivína, v horším dokonce za netvora, jehož je nutné se bát.

Má rodina ve mně tyto schopnosti rozhodně nepodporovala. Pocházím ze tří generací lékařů. Můj táta sice uznává, že věřím v to,  co dělám, a podle svého nejlepšího svědomí přispívám k blahu tohoto světa, ale jsem si jistá, že by mi byl rád vybral nějaké tradičnější povolání.

Říká se, že když je žák připraven, učitel se vždycky najde. Já byla „připravena" jako jedenácti-, dvanáctiletá žába a do mého života vstoupilo hned několik učitelů a rádců. Měla jsem štěstí; potkala jsem celou řadu lidí z duchovních i vědeckých kruhů, s jejichž pomocí jsem si uvědomila, že mé intuitivní poznatky jsou užitečnou a ne tak neobvyklou schopností, kterou mám rozvíjet a využívat eticky a odpovědně.

Jednou mi moje babička vyprávěla, jak za mlada pomáhala dědeč­kovi s lékařským výzkumem v jeho laboratoři. O medicíně toho příliš nevěděla, a tak bylo jejím úkolem vlastně jen uklízet a být poruče. Přesto tu a tam, když si dědeček nevěděl rady s nějakým pokusem, babičku napadlo řešení — odnikud, jako z čistého nebe.
Intutitívní schopnosti jsou tedy v mé rodině patrně dědičné. Za časů mé babičky bylo ovšem žádoucí držet takové vlohy v tajnosti. Já mám to štěstí, že žiji v době, kdy se intuice nejen uznává, nýbrž také oceňuje.
Když mi bylo něco málo přes dvacet, vedla jsem první seminář o intuitivním výcviku. To, co mi do té doby sloužilo pouze jako užitečná schopnost, se najednou stalo mým „oficiálním" povoláním. Nyní se s vámi chci podělit o vše, co jsem se o intuici naučila za posledních třicet let a pomoci vám znovu objevit talent, který ve vás dosud dřímal.

Chci poradit zdarma
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one